Můžeme brblat, že růžové keře mají trny, anebo se radovat, že mezi trním kvetou růže. – Alphonse Karr
Do které skupiny se počítáte vy? Mezi ty šťastlivce, kdo sklenici vidí jako napůl plnou a věří v dobré konce? Anebo mezi ty protivy, co pokaždé jako první upozorňují na chyby, za vším hledají nějaký háček, mají špatnou zkušenost s kdečím a kdykoli se do něčeho pustí, v hlavě jim neustále šeptá neúnavný hlásek, ať se radši ani nesnaží?
Nevěřím, že by člověk dokázal úplně od základů změnit svoje nastavení mysli. Jak přepnout na „pozitivní mindset“, to se dočteme ve spoustě článků a knih, jenže nám to obvykle vydrží sotva do první krize – obzvlášť pokud se k tomu nutíme pod tlakem okolí, ať už přímým nebo nepřímým. A jako u všeho, žádná opravdová změna se neuskuteční přes noc.
Narození syna mi pořádně otřáslo nejen se zaběhnutými zvyky, ale i se sebevědomím. Jistěže existuje i spousta publikací a webů, které se věnují poporodní depresi a celkově náročnému sžívání se s novou životní rolí matky, stále ovšem převažuje společenský tlak na to, abychom byly šťastné, že máme zdravé děti, aby pro nás péče o něj byla tím nejdůležitějším a abychom si nestěžovaly, vždyť to všechny ostatní mámy taky zvládají (i s více potomky, méně penězi nebo bez podpory rodiny). Zároveň s tím se zhoršil můj už tak dost pesimistický pohled na svět a prohloubily se moje úzkosti a strachy. A víte co? Bylo to hrozné.
Píšu v minulém čase, protože se snad konečně zase začínám dávat dohromady.Podpora ze strany trpělivého manžela, sezení u terapeutky, čas s přáteli, jóga a několik inspirativních knih mi pomohly si uvědomit, jak mi ty skoro dva roky protekly mezi prsty, aniž bych si pořádně vychutnávala každý jednotlivý den. Pořád jsem se tolik nervovala, že něco zanedbám, zapomenu a pokazím, zlobila se na sebe, co všechno zase nestihnu, byla otrávená, že se s malým dítětem nedá zvládnout tolik jako dřív, dělala si výčitky, že se nedokážu zbavit špeků a jíst zdravěji, až jsem neměla čas ani energii vnímat ty malé, hezké, každodenní radosti. Občas jsem se v záchvatu nadšení vrhla do nějaké výzvy, jen abych to po prvním neúspěchu s obrovským pocitem viny vzdala.
Teď to bude měsíc, co jsem se rozhodla být sama sobě kamarádkou, abych dokázala rozdávat radost ostatním. Člověk asi potřebuje pocit, že začíná s čistým štítem, proto jsem si pořídila nový deník a začala psát nový blog, zkrátka jsem si novoroční předsevzetí posunula o pár měsíců na jarní období, čas příznivý změnám a růstu. Vím, že výkyvy nahoru i dolů tady byly, jsou a vždycky budou. Začínám se ale snad konečně učit, že to je normální, a přijímat běh věcí takový, jaký je. Možná vždycky všechno nedopadne dobře, ale určitě ani ne špatně.
