Nikdy není pozdě začít znovu, říká se. Ale začínat znovu pořád dokola a věčně opakovat stejné chyby? To je dost demotivující, nemyslíte?
Přesně tak si bohužel poslední dobou připadám. Vyhořelá, vyšťavená, bez chuti do života, bez radosti a bez nálady. Sama sobě tím lezu na nervy.
Znovu a znovu. Počáteční vlna nadšení a energie, která postupně slábne, někdy pomaleji, jindy hrozivě rychle. Po nějaké době se mi podlomí kolena a nabiju si. A přece vždycky zase vstanu – sice potlučená a s novými šrámy na duši v podobě výčitek svědomí, zklamání, pocitu neschopnosti – ale vstanu. Plahočím se dál a čekám na novou vlnu, která mě postrčí zase o kousek dál.
Takhle by to přece mámy mít neměly, ne? Mám zdravého a šikovného syna a hodného muže. Co mi vlastně chybí?
Objektivně nic. Problém je v mojí hlavě, někde uvnitř, kde se ani já sama nevyznám. Když se člověk stane rodičem, přetváří svoje vztahy s blízkými lidmi a znovu hledá svoje místo na světě, svou roli. Nikdy to není jednoduché, obzvlášť pokud jste sami se sebou bojovali už předtím.
Není zrovna cool něco takového přiznat nahlas, ale já věřím, že by se o tom mělo mluvit. Že i rodiče může pronásledovat pocit nespokojenosti. Že i rodiče pochybují. Že i rodiče jsou někdy v koncích a nevědí, kudy kam.
Jestli mi totiž v takových chvílích něco pomáhá, je to vědomí, že na tom nejsem špatně jenom já. Není to škodolibá radost z cizího neštěstí, zdaleka ne. Jde o solidaritu, sdílení, útěchu: když se někomu jinému podařilo se odrazit ode dna, proč by se to nemělo podařit i mně?
A tak vás zdravím, milé mámy a milí tátové, kteří se cítíte mizerně: Jsme v tom společně. Vydržme a nevzdávejme to, ani po stopadesáté.
Blog | Háta Kreisinger Komňacká
