V zájmu všeobecného rodinného blaha je potřeba především zajistit, aby člověk nevstal levou nohou. Prozaičtěji řečeno, den blbec obvykle začíná blbým ránem, a tomu je radno předcházet. Určitě to sami znáte: když máte ráno aspoň chvilku na zamyšlení a klidný start, všechno se ten den zvládá snáz. Jenže jak toho dosáhnout v domácnosti s nepředvídatelným batoletem? Klíčem je příprava a pravidelnost, každodenní zvyk: vytrénujte sami (samy) sebe i ostatní členy rodiny a vychutnávejte si každou minutu pohody, jako by to byla ta poslední (dost možná taky bude).
Dobré ráno totiž začíná už předchozího večera. Kontrola diáře, nachystaná hromádka oblečení, předem naplánovaný jídelníček (a nákupní seznam), rekapitulace před usnutím – to jsou věci, které dokážou ledacos usnadnit. Mám sice permanentní home office a záleží z velké části na mně, v kolik hodin k práci zasednu, ale snažím se vstávat na budík. (Má to i další výhodu, můžu si užít několik krásných okamžiků v tichém a uklizeném bytě, nerušeně si číst nebo být sama v koupelně, dokud se kluci nevzbudí.) Po ránu bývá v našem starém domě zima, a tak honem pospíchám do vyhřáté koupelny, ošplíchnout obličej ledovou vodou (jako trik na pleť to doporučuje Žena a život i Dita von Teese) a převléct. Nenosím oblečení „na doma“, i když bych mohla prosedět půl dne v teplácích; džíny jsou přijatelný kompromis (nezapomínat na kontrolu fleků od přesnídávky).
Ještě před snídaní jdu vyvenčit Bruncvíka. Procházkou myslím opravdovou procházku, ne dvacet kroků tam a dvacet zpátky od domovního vchodu, ale hezky svižným tempem aspoň půl hodiny. Nejradši si přitom jen užívám čerstvý vzduch, nahlížím přes ploty do zahrad a fotím stromy, ovšem dají se stejně tak dobře vyřídit e-maily a telefonáty (a člověk má radost, jak je hned zrána produktivní). Jestli nemáte psa, skočte si pro čerstvé pečivo nebo si třeba zacvičte u otevřeného okna, funguje to stejně dobře.
Teprve po psí vycházce přichází na řadu společná snídaně, jejíž nezbytnou součástí je u nás anglický čaj černý jako bota. Jíme vždycky pohromadě, ačkoli to zpravidla obnáší strašlivý chaos, než se všechno připraví (každý totiž snídáme něco jiného) a odnosí (jíme u velkého jídelního stolu v obývacím pokoji) a naservíruje (každému pěkně na jeho místo). Jakmile se ale usadíme, oddechnu si a užívám si každý okamžik, vychutnávám si jídlo nebo listuji časopisem. Po snídani už pro mě totiž končí ráno a začíná dopoledne. Pavel s Olíkem vyrážejí ven a já se přesouvám k pracovnímu stolu, ale o tom zase příště.
No a pak jsou ta rána, kdy mě vzbudí „Vřííísk, mamííí!!!“, uslzená očka a pusa do oblouku. Na to pomáhá jen kopnout do sebe hrnek silného kafe a zatnout zuby.
