Snažím se odpouštět, nešťourat se ve starých křivdách a nechávat odplynout věci, které mě trápí. Jedna věc se mi ale pořád nedaří: přestat si vyčítat, co jsem zanedbala, pokud jde o mezilidské vztahy.
Nejsem zrovna vzorná kamarádka, manželka, dcera nebo vnučka. Zapomínám odepisovat na zprávy, donekonečna odkládám nákupy dárků, nezvládám plánování návštěv a posezení u kafe, neposílám fotky, používám tu hroznou větu „Musíme se zase někdy vidět“. Ne proto, že by mi na blízkých lidech nezáleželo, právě naopak – nechci nic odbýt, jenže na to, aby člověk něco udělal pořádně, je potřeba čas a soustředění, a obojího se mi nedostává. Mám ještě tisíc dalších výmluv, které vám tady ani nebudu rozepisovat, protože jak praví známé úsloví: Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.
Dost často se to nějak vyřeší samo. Spolužačku ze školy potkám náhodou na ulici, babička mi zatelefonuje jako první, dárek pořídím díky záblesku náhlé inspirace na poslední chvíli, něco vyhnije a vlastně se nic moc nestane. Některé okamžiky v životě ale člověku bolestně připomenou, že spoustu toho už nikdy nedožene.
Poprvé jsem si to výrazněji uvědomila, když moje máma těžce onemocněla a musela podstoupit operaci. V té době jsem studovala v Brně a najednou mi bylo hrozně líto všech těch zbytečných hádek, neuskutečněných víkendových návštěv a nevyřčených poděkování.
Brzy přišlo první samostatné bydlení, první práce, první krůčky samostatného života. A zároveň si nemoci a smrt začaly vybírat svou daň v mém bezprostředním okolí. Prarodiče. Kamarádova žena s dcerkou. Známí. Jak se vypořádat s takovou spoustou smutku, ale taky výčitek? Proč jsem nenapsala… proč jsme tehdy nepřijeli… proč jsem jim neřekla, že… Kéž bych to mohla napravit!
Jenže to nejde. A tak pořád víc myslím na to, abych své drahé nešidila a nemuselo mě to jednou mrzet. Vlastně je to hrozně banální zjištění. Někdo k němu dospěje brzy a jiný nic dohánět nemusí – pěstovat blízké vztahy mu jde samo od sebe. Pro mě je to pořád něco, k čemu se musím trochu nutit a často navzdory předsevzetím selhávám. Ale snažím se.
Protože jednou může být pozdě.
