Pracovna snů: ohromný stůl, kam se vejde počítač, šicí stroj i hromada výkresů, nejlíp zároveň; spousta zásuvek, šuplíčků, kastlíků a přihrádek, aby se daly přehledně zorganizovat kabely, tužky, lahvičky inkoustu, jehly a nitě, popsané i nedotčené sešity, staré diáře a vůbec všelicos, co by se ještě mohlo někdy hodit; pohodlné křeslo, ve kterém se dá psát i podřimovat (a gauč na příležitostného popracovního šlofíka); obrazy, fotky, květiny a cokoli dalšího, aby si člověk nepřipadal jako v neosobním kanclu korporátní firmy.
Pravda, můj koutek má sice k Oválné pracovně daleko, ale tohle všechno se do něj vejde. Mít své vlastní místečko v bytě s dítětem, kde člověk nemá soukromí prakticky nikdy (jak vám dozajista potvrdí kterýkoli rodič, ani na záchodě), to je vítězství samo o sobě. Na mém počítači se nepouští Krteček, u mého stolu se nečmárá voskovkami a nedrobí se Brumík do klávesnice. Svoje místo tu má hrnek s kafem, ze kterého nikdo jiný nepije. Vedle sebe mám okno s výhledem do korun stromů a před očima džungli pokojovek. A když se vesmír spojí a dopřeje mi pár chvil klidu, i na ten gauč si lehnu, protože můj koutek je v obývacím pokoji a z vertikální do horizontální polohy se můžu přesunout po pár krocích.
Nikdy se nedozvím, co všechno má můj stůl za sebou. Než doputoval ke mně, stál v garážové dílně a v zásuvkách se místo štětců kupilo nářadí a šroubky. Rodiče ho zachránili, vrátili mu dřívější krásu – a pak už stačilo „jen“ ho odvézt přes půl republiky a vynést do pátého poschodí (nebudu se chlubit cizím peřím, dva stěhováci měli co dělat). Určitě přežije i mně.
A co vy, máte doma místo, které je jenom vaše? Nebo nějaké obzvlášť oblíbené?
