Které z nás tahle myšlenka nikdy neprobleskla hlavou? Vypadám hrozně. Cítím se hrozně. Chovám se hrozně. Začarovaný kruh obviňování, sebelítosti, vzteku. Ne, nejsem jako rodič stoprocentně šťastná, a je to nejspíš normální, ale z nějakého důvodu – kvůli společenskému tlaku, ze strachu, že mě ostatní odsoudí, ve snaze nedávat najevo slabost – se za to stydím a snažím se to zamaskovat za každou cenu. Nemluvím o tom ani s těmi nejbližšími a nosím to s sebou jako závaží.
Ano, občas mi prasknou nervy, křičím, házím věcmi. Jsem na všechny naštvaná a mrzutá a trápím se pochybnostmi, jestli byl dobrý nápad mít dítě. Pak vychladnu. Brečím, omluvím se, všechno je zase zdánlivě v pořádku, ale pachuť zklamání ze sebe samé zůstává. Tohle by se přece dobré mámě stávat nemělo!
S odstupem nedokážu uvěřit, jak hnusné věci jsem schopná sama (o) sobě říct. „Chovej se k ostatním tak, jak bys chtěla, aby se oni chovali k tobě.“ Já se k ostatním chovám mnohem, mnohem lépe. Proč u jiných hledám jen to nejlepší, a u sebe právě naopak?
Namlouvat si, že se ty stavy už nikdy nevrátí, by byl sebeklam. Není to životní etapa, za kterou bych mohla udělat tlustou čáru. Budu si zoufat, budu se rozčilovat, budu unavená a podrážděná. Přichází ale jaro, a i když to zní jako klišé, probouzející se příroda mi dává novou energii, chuť snažit se, růst.Každá krize má v našem životě svůj smysl a něco se z ní můžeme naučit.
Já to nevzdám.
