Nevažte se a odvažte se cestovat s dětmi! Jízda z Olomouce do Prahy může být stejně dobrodružná jako čtyřiadvacetihodinový let na opačný konec světa a neméně obohacující: poznáte nové lidi, naučíte se řešit nepředvídané situace a získáte spoustu nevšedních zážitků (nebo traumat) na celý život.
Náš Oldřich se poprvé svezl vlakem ve třech měsících. Zvládli jsme tehdy cestu s přestupem přes půl republiky, s miminem v nosítku, psem a těžkými batohy. Rychlík nebyl zrovna nejčistší. Přebalovací pulty jsou pro České dráhy průlomovým objevem třetího tisíciletí, který se ještě tak docela nepodařilo implementovat do praxe. Čekárna pro cestující vyšší kategorie (s jízdenkou na Pendolíno) na pardubickém nádraží je neútulná ratejna s vyřazeným kancelářským nábytkem a smradlavými záchody. Přestupní uzel MHD v Olomouci většinu dne připomíná azylové centrum. Kojení na veřejnosti rozhodně nepatří mezi věci, které bych si na mateřství užívala. Přesto jsme přežili a neodradilo nás to ani od několika dalších cest. Jak jsem totiž zjistila, dokud váš potomek nevyžaduje prohlížení knížky, chození sem a tam mezi vagóny, džusík, sušenku, kapsičku a/nebo mlíko, plyšáka, omalovánky nebo tablet (střídavě, popřípadě naráz), a dokonce většinu cesty prospí, je to vlastně pohoda.
Základní ponaučení zní: hoďte to za hlavu a buďte líní. Když na cestách dokážete slevit ze svých nároků, dá se přežít cokoli, což platí s dětmi stejně jako bez nich. Látkové plínky? Lokální bio přesnídávky ve skle? A vy? Ať hodí kamenem, kdo si na nádraží nikdy nekoupil gumovou bagetu a kafe do kelímku. Upřímně, byť nerada přiznávám, že při cestování moje bezodpadové a bezplastové úsilí notně ochabuje. Vyhrávají pampersky, vlhčené ubrousky a pohodlí.
Důležité je ujasnit si, bez čeho se skutečně nedokážete obejít. Čím menší dítě, tím je to snazší: plenky, ubrousky na utírání všemožných nechutných skvrn na jeho i vašem oblečení a mlíko nebo jídlo, něco na převléknutí (radši pro všechny zúčastněné) a nosítko nebo šátek; do českých dálkových vlaků ani autobusů vřele nedoporučuju kočárek, skoro nikde pro ně nemají vyhrazená místa a nebývají bezbariérové. Gel na dezinfekci rukou se hodí, obzvlášť u dítek s nenechavými prsty – ačkoli už naše vlaková kultura značně pokročila a na záchodech obvykle teče voda (ba dokonce i bývají vybavené toaletním papírem!), nespoléhala bych na to. Pití je nejen v létě nutnost (bezvýznamné zpoždění se může protáhnout na hodiny, true story), ale pozor na to, jaké. Bublinky vybuchují, sladké nápoje lepí a jakékoli skvrny z polstrovaných sedaček těžko odstraníte… čistá voda je jistota. V nouzi se hodí i na umytí. Kohokoli a čehokoli.
Má smysl připravovat deset druhů zdravých svačin a vláčet pytel hraček? Ne. Dítě stejně bude vyžadovat párek v rohlíku a ani ten nejoblíbenější medvěd ho nebude zajímat víc než mechanismus sklápění sedaček. Nebo ta panenka, co má holčička na sedačce před vámi. Vlastně se hodí mít aspoň něco na výměnu.
Nakonec je ale ze všeho nejdůležitější přistupovat k vašemu vlakovému dobrodružství s optimismem. Ať to totiž ve zprávách vypadá jakkoli, žijeme v civilizované zemi, kterou rozběsněné přírodní živly nechávají víceméně na pokoji. Kyselé výrazy spolucestujících při dojemné prosbě o pomoc obvykle roztají. Máme chytré telefony, taxíky, nonstop večerky i jiné vymoženosti.
Když se něco pos… zkomplikuje, zvládnete to. Nebojte.
Máte nějaké věcné dotazy nebo tipy? Pište!
