V mnoha ohledech jsem konzerva: byt mám plný stoletého nábytku, z umění je mi nejblíž pompézní baroko, v hudbě jsem zamrzla někde mezi Mozartem a klasickým rockem. Zároveň ale vyznávám pestrost a různorodost, ať už jde o kultury, názory nebo povahy. Jako typický blíženec nesnáším stereotyp, nudu a stádní myšlení. V jakémkoli prostředí, které hýří barvami, se cítím jako ryba ve vodě – dá se proto divit, že jsem si oblíbila tatérské přehlídky?
Pokud jste žádnou akci věnovanou tetování nikdy nenavštívili, nejspíš by se taková „konvence“ (z angl. convention, tedy setkání nebo sraz – popravdě řečeno ten výraz nemám ráda, ale bohužel je zavedený) dala popsat jako něco mezi veletrhem, festivalem a výstavou. Hala plná stánků, kde se představují jednotliví umělci a studia, ale rozhodně nečekejte nudné stolky s brožurkami a reklamními propiskami: přímo na místě se tetuje (a probíhá soutěž o nejlepší výtvory v různých kategoriích), na pódiu vystupují kapely a tanečníci, můžete si nakoupit tématické časopisy, oblečení, merch nebo tatérské potřeby (barvy, strojky, přípravky na hojení a tak), dát si něco k jídlu a pití a hlavně – což je důležitá součást celé akce – pokukovat po ostatních návštěvnících, kteří obvykle připomínají chodící galerii.
Netroufám si odhadnout, nakolik předsudky vůči potetovaným lidem oslabily. Přesvědčení, že kérky mají jenom kriminálníci, už nejspíš nepřevládá, ale představy o „solidních povoláních“, kam se tetování zkrátka nehodí, v obecném povědomí přežívají pořád. V tomhle ohledu jsem měla štěstí, že jsem vyrostla v umělecké bublině, kde byl obrázek pod kůží jen jednou z mnoha forem sebevyjádření a na nejrůznější odchylky z normy, od piercingů po šílené oblečení, se pohlíželo spíš s obdivem.
Pro excentrické magory mám zkrátka slabost. Když se zrovna necítím pod psa a nesnažím se být neviditelná, sama ráda nosím strakaté věci, neslučitelné kombinace a výrazné líčení. (Tetování mám taky.) Klidně budu za trotla, hlavně ať není nuda!
Nedopočítala bych se, kolikrát se mě někdo zeptal, jestli si s tetováním nebudu připadat hloupě, až budu stará. Mně to nevadí. Chápu, že to lidi napadá; odmalička jsme zvyklí pořád uvažovat, co si o nás pomyslí ostatní, a sami přes svoje předsudky filtrujeme svět kolem sebe. (Do určité míry se tomu neubrání nikdo, ani já.) Místo odpovědi se proto většinou jenom zasměju a pokrčím rameny: nezáleží mi na tom. Co se stárnutí týče, mám obavy spíš z nemocí a osamělosti než z toho, že se sousedovic vnoučata budou pošklebovat potetované babce.
Stejně tak jsem nikdy nevěděla, jak upřímně odpovědět na otázku, jestli tetování bolí. Ne proto, že bych ze sebe chtěla dělat hrdinku, jen mi to zkrátka nikdy nepřipadalo důležité. Asi jako když se rodiče dětí ptají, co měly ve škole k obědu, a ony si nemůžou vzpomenout; zažily a objevily za celý den tolik nových věcí, tak proč by jim mělo v hlavě utkvět zrovna rizoto? Bolest a nepříjemné pocity jsou součástí procesu, součástí překonání sama sebe – a lidé se překonávají neustále, jenom každý jinak.
Až zase příště potkáte nějaké „podivné individuum“, zkuste se na něj podívat jinýma očima. I když se vám třeba na první pohled nelíbí, jak vypadá.
P.S. Jaký je váš názor na potetované doktory, právníky nebo bankéře? Učitele? Úředníky?
