Nejspíš se vám taky přihodilo, že jste před obávanou zkouškou nebo pracovním pohovorem uklízeli jako diví. Možná za tím byla prokrastinace, nechuť pustit se do obtížného úkolu nebo obyčejná lenost – anebo vám podvědomí napovídalo, že si před náročným výkonem máte udělat pořádek sami v sobě, abyste mu dokázali snáz čelit.
Já to tak rozhodně mám. Když se cítím mizerně, ztrácím motivaci, jsem vyhořelá a potřebuju restart, pomáhá mi třídit a zbavovat se balastu. Většinou stačí uklidit si zásuvky v psacím stole, jindy mám nutkání stěhovat nábytek (a často to i uskutečním, za což se svému drahému veřejně omlouvám). Moje potřeba stability, jistoty a důvěrnosti se odráží v tom, že chci mít kolem sebe známé věci, které spokojeně stárnou po mém boku, mají svá patřičná místa a jsou připravené mi posloužit, kdykoli je to zapotřebí. Donedávna jsem žila v přesvědčení, že jsem v tomhle ohledu trochu divná, dokud jsem si konečně nepřečetla Zázračný úklid od Marie Kondo (přeložila Šárka Kadlecová, Pragma 2015).
I když si toho nejsme vědomi, naše věci pro nás opravdu těžce pracují, každý den vykonávají svoje přidělené role, aby nám usnadnily život. Tak jako rádi přijdeme domů po celodenní práci a odpočíváme, i naše věci vydechnou úlevou, když se vrátí tam, kam patří.
Vyjadřujte svou vděčnost každému předmětu, který vám přes den pomáhá.
Zní vám to ujetě? Já si myslím, že právě nevděčný vztah k věcem je jednou ze základních příčin dnešních problémů způsobených přemírou odpadů a konzumním přístupem k životu. Pokud možno lacině koupit, použít a zahodit – začarovaný kruh, ve kterém se točí celá naše kultura. Smějeme se tomu, že si lidi za socialismu schovávali zápaďácké igelitky, ale spadli jsme do opačného extrému a připadá nám normální dát si kafe a o pár minut později zahodit kelímek do koše, koupit si boty na jedinou sezónu nebo pětkrát za život obměnit nábytek v celém bytě.
V našem vztahu k věcem a k našemu obydlí se odráží, jaký vztah máme sami k sobě, ke svému okolí, k ostatním lidem. Sama na sebe jsem přísná, vyžaduju disciplínu, nesnáším odbytou práci, cením si dochvilnosti, svým blízkým i svým hodnotám jsem oddaná až za hrob. Věci si dlouho a důkladně vybírám, dokud nejsem stoprocentně spokojená, hlídám si, aby v nich panoval pořádek, nemám nejmenší zábrany vyhazovat nepotřebné krámy a to, co mi slouží dobře, opečovávám a udržuju.
Naše věci koneckonců velice přesně zachycují historii rozhodnutí, k nimž jsme v životě dospěli. Uklízení je způsob, jak si udělat inventuru, která ukáže, na čem nám doopravdy záleží.
Nepřeháním, když vám řeknu, že u naprosté většiny předmětů v naší domácnosti bych vám dokázala říct, kdy, kde a z jakých pohnutek jsem si je koupila. Dnes už to třeba vnímám jinak. Pokud se můj žebříček hodnot od té doby proměnil, pošlu cokoli s radostí dál. Zároveň si ale z každé životní etapy nechávám nejrůznější sentimentální upomínky, ať jsou to staré skautské kroniky, přání a dopisy, obrázky nebo bižuterie. Jen je omezuji na ty opravdu cenné.
Co se týče věcí, které vlastním, oblečení, jaké nosím, domu, v němž bydlím, a lidí v mém životě, pokud jde o toto prostředí jako celek, možná by na něm někdo jiný neshledal nic pozoruhodného, ale já z něj čerpám sebedůvěru a jsem nesmírně vděčná, že mě obklopují věci a lidé, mně osobně do jednoho bezmezně drazí a vzácní. Věci a lidé, kteří mě naplňují radostí, mi pomáhají. Dodávají mi důvěru, že všechno zvládnu.
Lidé a věci, z nichž se můžu dennodenně těšit, jsou přece tím, co z bydlení dělá domov. A domov jako místo, kde se nemusíme ničeho bát a z něhož čerpáme sílu, potřebujeme každý.
