Reklama
 
Blog | Háta Kreisinger Komňacká

Můj fuckup

Nedávno jsem se s kamarádkou zúčastnila akce nazvané pěkně po hipstersku FuckUp Night. Navštívili jste někdy motivační přednášku, kde se úspěšné osobnosti chlubily, čeho a jak dosáhly, tvářily se hrozně nad věcí a vy jste odcházeli spíš s pocitem frustrace, protože takhle snadno se vám nikdy nic nepovedlo? Nová móda FuckUp Nights je postavená na pravém opaku: ano, na přednáškách vystupují lidé, kteří něco dokázali – ale vyprávějí o tom, co a jak při svojí cestě na vrchol posrali. A jaké si z toho vzali ponaučení.

Nerada bych šmahem odsuzovala celé české školství, nicméně podle mých zkušeností člověka v chybování a v učení se z omylů zrovna nepodporuje. Já jsem to definitivně pochopila v páté třídě, když o mně učitelka matematiky nad špatně vyřešenou slovní úlohou prohlásila, že jsem asi úplně blbá. Schválně, kolikrát jste se styděli přihlásit, protože jste se báli, že se ztrapníte? Jak často jste mohli vyjádřit před celou třídou svůj názor? Školou to ovšem nekončí. Ať hodí kamenem, komu se aspoň jednou nestalo totéž i v zaměstnání – místo abyste otevřeně přiznali chybu a dostali příležitost ji napravit, měli jste nutkání zamést problém pod koberec nebo ho přehodit na někoho jiného ze strachu, že vás šéf na koberečku seřve.

Nejde o sebemrskačství. Je potřeba si připustit, že ani sebenadanější podnikatel, novinář, výtvarník nebo sportovec se chybování nevyhne. Teprve v krizových chvílích se ukáže, kdo to nevzdá, i když věci nejdou podle plánu.

Protože si sama cením upřímných a zároveň inspirativních lidí, rozhodla jsem se s vámi taky podělit o jeden svůj fuckup, co mě dlouho strašil ve snech. Jak to často bývá, jde o něco, do čeho jsem vložila ohromné množství energie, přemýšlení, práce, nadějí a očekávání: moji knihu.

Aby nedošlo k mýlce, jsem na ni hrdá, vždyť je to moje dítě; stvořila jsem ji nejlepší, jakou jsem dokázala, podle svých vlastních představ a snů. Stačí si ale na internetu pročíst pár recenzí (třeba tady, tady a tady) a je jasné, že celkově vzato jde z pohledu nestranných čtenářů v rámci žánru o propadák. Nechci polemizovat s jednotlivými názory, přijímám to jako fakt a stačí mi, že se Ollo líbilo pár blízkým. Co si z toho ale můžu odnést?

  1. Potvrdila jsem si, že autorské psaní mě baví, a zároveň se přesvědčila o tom, že vystavět košatý románový příběh je zatraceně těžké.
  2. Naučila jsem se, jak dlouhá a složitá cesta vede od rukopisu k tištěné publikaci. Stahujete si pirátské kopie knížek? Prosím, nedělejte to. Vůči všem těm lidem to není fér.
  3. Přesvědčila jsem se, že dokážu dotáhnout věci do konce. Bolí to. Měla jsem stokrát chuť se na to vykašlat a věnovat se něčemu jinému. Ale překonala jsem se – a držet po mnoha letech v rukou hmatatelný výsledek svého úsilí je povznášející pocit.
  4. Uvědomila jsem si, jak nesmírně cenná a vzácná věc je upřímná zpětná vazba. Jestli máte ve svém okolí člověka, který vám je ochoten na rovinu a bez vykrucování říct svůj názor, hýčkejte si ho, i když vás třeba v první chvíli naštve. A pokud se někdo zeptá na názor vás, nemažte mu med kolem pusy a prostě mu ho povězte.

Moje první vlastní, byť neúspěšná kniha byla zkrátka jednou z důležitých zastávek na mojí životní cestě. Bylo obtížné se s tím vypořádat. Cítila jsem vztek, lítost i nechuť ještě kdykoli cokoli psát, další recenze jsem se bála rozkliknout, pořád jsem se pitvala v tom, co jsem mohla nebo měla udělat jinak. Dnes už snad můžu prohlásit, že jsem se s tím vyrovnala a některé ohlasy čtenářů mě opravdu posunuly dál, jak je teď módní říkat. Díky za ně.

P.S. V listopadu nás Olomouci čeká další FuckUp Night, přidáte se?

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama